Přehled významných obyvatel městyse Lázně Toušeň žijících ve 20. století, včetně stručného
životopisu, dosažených úspěchů či ocenění a seznamu použitých zdrojů dat.
Ferdinand Blecha, hudebník, sochař, malíř
Nikola Brejchová, atletka, oštěpařka, trenérka
Marie Buddeusová-Leblová, herečka
Hannah Brown-ová, Bc., malířka
Zdeněk Gutwirth, učitel, kreslíř, publicista
Ferdinand Holinka-Čáslavský, učitel, překladatel
Josef Hron, Ing., atlet, běžec
Josef Jelínek, MgA., jevištní výtvarník
Jaromír Jirák, prof. Dr. Ing., elektrotechnik
Jan Karpaš, arch., výtvarník a režisér animovaných filmů
Jan a Petr Kazdovi, kickboxeři
Dana Kyndrová, PhDr., fotografka
Jiří Lanský, atlet, skokan
Jaroslav Procházka, prof. MUDr., lékař, pediatr, infektolog
Jaroslav Pušbauer, MUDr., lékař, hokejista
Tomáš Sedláček, plk. int., voják z povolání
Adam Sedlmajer, BC. MBA, vodní lyžař
Jaroslav Václavík, MUDr., herec, lékař
Vladimír Vít, Ing., konstruktér televizní techniky
* 19. 1. 1906 v Čelákovicích, † 24. 2. 1982 v Praze. Současně s hrou na kontrabas na pražské
konzervatoři u Fr. Černého studoval na Pražské keramické škole a soukromě kresbu Václava
Matka, Potulní muzikanti, Poslední píseň, Polní cestou). Na léta 1927-29 přijal místo
profesora hry na kontrabas na Litevské konzervatoři v Klaipedě, poté dlouhodobě působil
jako koncertní mistr skupiny kontrabasů Orchestru pražského Radiojournalu. Současně
znovu rozvíjel činnost výtvarnou. Projel téměř celou Evropu – zamiloval si Benátky – i Severní
Ameriku, kam se za dětmi přestěhovala jeho manželka. Vystavoval mj. v Myslbeku (akvarely
a tempery 1958), v Divadle hudby (v rámci Pražského jara 1959), v Bulharském kulturním
středisku v Praze (1961) aj. Poslední desetiletí života trávil v Toušeni v chatě poblíž soutoku
Labe s Jizerou. V pastelech a kresbách fixem dynamicky zobrazoval labská zákoutí i blízké
Pojizeří. Řadu jeho děl zakoupily prostřednictvím podniku Českého fondu výtvarných umění
"Dílo" Slatinné lázně v Toušeni, kde také uspořádal soubornou výstavu (1973). Další četná
díla jsou v soukromých sbírkách v USA, kam pravidelně cestoval za rodinou, aby jí prodejem
obrazů pomohl po přesídlení. Sám se však stále vracel do Toušeně.
[miscelanea: Paleta malířů v Čechách, na Moravě a Slezsku, Powerprint Praha 2017, s. 28]
[regionalia: Kpl.: Čelákovičtí muzikanti, Čelákovický zpravodaj, červen 1973, s. 1; J. Králík: Okouzlení nad soutokem,
Svoboda LXXXVI, 21. 8. 1976, s. 10; J. Králík – M. Hartmanová: Toušeň, průvodce místem, lázněmi a okolím, MNV
Toušeň 1. vyd. 1978, s. 39, 2. vyd. 1986, s. 44; J. Králík: Z dopisů, Zpravodaj Čelákovic 1990, č. 12, s. 2; J. Špaček:
Čelákovicko ve výtvarném umění, katalog výstavy, Měst. muzeum v Čelákovicích 1996; J. Špaček: Hudebníci, Měst.
muzeum v Čelákovicích 2000, rkp., 6s.; Vl. Loyda - J. Špaček: Hlas domova 2, Čelákovice 2000, s. 26; J. Králík:
Hudebníci v brandýském Polabí, Brandýs n/L – St. Boleslav 2008, s. 8, 65; J. Králík: Městys Lázně Toušeň, ÚM 2009,
s. 48; J. Králík: Výtvarník a hudebník Ferdinand Blecha, in: V. Dragoun: Tucet příběhů z Toušeně, Lázně Toušeň
2010, s. 34; J. Králík: Kolonáda v Lázních Toušeni, Městys Lázně Toušeň 2012, 64s., s. 40-41; F. Blecha: kaplička
z roku 1825, Florián, zpravodaj městyse Lázně Toušeň, 2019, č. 5-6, s. 17]
* 25. června 1974 ve Zlíně (roz. Tomečková), na mezinárodním poli upozornila na své
oštěpařské schopnosti poprvé v roce 1991 na juniorském mistrovství Evropy v Soluni (2.
místo: 55,34 m). V roce 1993 se poprvé stala mistryní České republiky a tento titul pak
obhájila ještě desetkrát (zlaté medaile 1994-2002 a 2004). Na letních olympijských hrách
2000 v Sydney se probojovala do finále (8. místo: 62,10 m). V roce 2001 získala stříbrnou
medaili na světové Letní univerziádě v Pekingu a v témže roce se prosadila i na Mistrovství
světa v atletice v kanadském Edmontonu (4. místo: 63,11 m). Krátce před olympijskými
hrami 2. srpna 2004 dosáhla v Linci osobního rekordu (65,91 m) a na své třetí letní
olympiádě v Athénách 2004 pak byla ve finále čtvrtá (64,23 m). V roce 2007 zvítězila
v oštěpařské soutěži na atletickém mítinku Grand Prix v Madridu (61,92 m) a na světovém
šampionátu Ósace vybojovala čtvrtou pozici (63,73 m). Po založení rodiny a zdravotních
komplikacích ukončila atletickou kariéru v prosinci 2008. Věnuje se dětem, působí jako
trenérka atletů v oddílu Atletika Stará Boleslav a ve svém bydlišti v Lázních Toušeni vede
žákovské sportovní kroužky. V anketě Sportovec roku byla v Brandýsa n/L – St. Boleslavi
vyhlášena nejlepší trenérkou roku 2018.
[regionalia: A. Červinková: Rozhovor s toušeňskými olympioniky, Florián, zpravodaj městyse Lázně Toušeň, 2012, č. 10-12,
s. 15-16; N. Brejchová: Atletika pro mladé talenty, Florián, zpravodaj městyse Lázně Toušeň, 2015, č. 9-10, s. 12;
Nominace na sportovce roku 2017, Městské listy Brandýsa n/L – St. Boleslavi 2018, č. 1, s. 33; Nominace na
sportovce roku 2018, Městské listy Brandýsa n/L – St. Boleslavi 2019. č. 1, s. 33; red: Sportovec roku 2018,
Městské listy Brandýsa n/L – St. Boleslavi 2019, č. 4, s. 41]
republice, chodila do základní školy v novém domově v Lázních Toušeni. Na ZUŠ v Brandýse
n/L se věnovala klavíru, zpěvu a keramice a po dalším studiu zůstala u těchto oborů i na
vysoké škole. Ve shodě s rodinným zaměřením si zvolila evangelikální křesťanskou Univerzitu
Biola ve státě Kalifornie, kde díky talentu získala na léta 2012-2016 čtyřleté stipendium ke
studiu malby, sochařství a dějin umění. Absolvovala s bakalářskými tituly výtvarných umění
(s vyznamenáním) a lektorky biblických a teologických studií. Po své první výstavě v Lázních
Toušeni (v srpnu 2015) vystavovala s dalšími výtvarníky v kalifornském Fullertonu (2015) a
v Miradě (2015, 2016), znovu pak v Čechách v Brandýse n/L (v březnu 2017 a v lednu 2019) a
v pražské galerii Gema na Královských Vinohradech (2019) – čtrnáct velkých pláten výhradně
s toušeňskými motivy.
[miscelanea: J. Luhan: Pugéty a kytice, Finidr Český Těšín 2018, 396s., s. 352-353]
[regionalia: kr: Hannah Brown, Florián, zpravodaj městyse Lázně Toušeň, 2015, č. 7-8, s. 7; J. Luhan: Stavba sborového
domu roste, Zpravodaj města Čelákovic 2015, č. 10, s. 17; jvk: Pozvánka na výstavu, Florián, zpravodaj městyse
Lázně Toušeň, 2017, č. 1-2, s. 13; Výstava olejomaleb Kde domov můj, Městské listy Brandýsa n/L – St. Boleslavi
2017, č. 3, s. 16; jvk: Lázně Toušeň oregonskýma očima, Florián, zpravodaj městyse Lázně Toušeň, 2017, č. 3-4 s.
5; S. Husáriková: Hannah Brown: Kde domov můj, Zpravodaj města Čelákovic 2017, č. 5, s. 18; jvk: Poetický
motoráček, Florián, zpravodaj městyse Lázně Toušeň, 2017, č. 9-10, s. 6; Výstava Tlumená píseň, Městské listy
Brandýsa n/L – St. Boleslavi 2019. č. 1, s. 25; jvk: Toušeňské motivy v Čelákovicích a v Brandýse, Florián, zpravodaj
městyse Lázně Toušeň, 2019, č. 1-2, s. 9; jvk: Toušeňská zahrada v Praze, Florián, zpravodaj městyse Lázně Toušeň,
2019, č. 11-12, s. 9; K. Kilingrová: Zimní život Kočárovny, Městské listy Brandýsa n/L – St. Boleslavi 2019. č. 2. s. 25]
* 4. 2. 1897 v Praze, † 19. 7. 1978 v Praze, sestra hereček Ludmily Buddeusové a Elly
Bartlové. Od svých třinácti let hrála divadlo v Holešovicích a brzy i v Malostranské besedě,
navštěvovala dramatickou školu Marie Laudové-Hořicové a soukromě studovala u Marie
Hübnerové a Václava Vydry. První angažmá přijala v Uranii, 1912 natočila svůj první film
Promoce, od 1924 hrála ve Švandově divadle na Smíchově, kde převzala repertoár Emy
Švandové. V letech 1927 a 1928 pohostinsky alternovala s Jarmilou Kronbauerovou ve
Stavovském divadle, ale před nabídkou angažmá do Národního divadla si ji zajistil pro své
divadlo Vlasta Burian. Po doslova hvězdných úspěších ve veseloherním repertoáru založila se
svým manželem režisérem Juliem Leblem Intimní divadlo v Umělecké besedě na Malé
Straně, kde přešla z komických rolí na charakterní úlohy (Gorkij, Tolstoj, Ibsen, Preissová).
Hrála až 300 představení do roka. Věnovala se opět také filmu (Promoce 1921, Tajemství
lékařovo 1930, Žena, která se směje 1931, Bezdětná 1935) a pohostinsky hrála na
Vinohradech, v Plzni, v Bratislavě a v krátkém angažmá v Českých Budějovicích (1933-34). Její
kariéru předčasně ukončila druhá světová válka, po níž se příležitostně vracela již jen
v menších rolích do filmu (Bláhový sen 1943, Počestné paní pardubické 1944, Řeka čaruje
1945, První parta 1959, Proti všem 1956, Ztracená tvář 1965). Od roku 1944 pravidelně
pobývala v létě v Toušeni, kde hrála i s místními ochotníky.
[miscelanea (výběr): S.: Letní divadlo v Krči, Národní politika 1916, č. 218, příloha; Urania: Románek na horách, plakát 16. 1.
1919; Švandovo divadlo: Dnešní děvčátka, plakát 21. 10. 1927; Stavovské divadlo: Film, plakát 12. 2. 1928;
Stavovské divadlo: Nezralé ovoce, plakát 22. 5. 1928; K. Engelmüller: Pohostinské hry, Národní politika 23. 5.
1928; Stavovské divadlo: Michelina, plakát 6. 2. 1929; K. Engelmüller: Máňa Buddeusová v „Michelině“, Národní
politika ad 6. 2. 1929; ef: Pí Buddeusová hrála v Národním divadle, Večerní list 7. 2. 1929; -jef-: A přece jsme to
vydrželi, Rudé právo 9. 10. 1929; -jef-: Choroby mládí, Tvorba V, 1930, č. 4, 30. 1. 1930; Paní Buddeusová
v „Zamilované Američance“, Jihočeské listy 24. 9. 1932; J. Fučík: Divadelní kritiky, SNPL 1956, s. 326, 353-356;
Český hraný film 1898-1930, Fiaf 1995, s. 263; M. Fikejz: Český film – herci a herečky I, Libri Praha 2006, s. 127; S.
Červená: Stýskání zakázáno, Opus musicum Brno 1. vyd. 1999, s. 14, 2. vyd. 2006, s. 14, 3. vyd. 2014, s. 14, 4. vyd.
Academia Praha 2019, s. 18][regionalia: J. Králík: Hrála jsem Annu Kareninu, Svoboda LXXXIV, č. 188, 10. 8. 1974, s. 11; J. Králík: "Tajné" jubileum,
Svoboda LXXXVII, 7. 2. 1977, s. 5; J. Králík – M. Hartmanová: Toušeň, průvodce místem, lázněmi a okolím, MNV
Toušeň 1. vyd. 1978, s. 37, 2. vyd. s. 39; J. Králík: Marie Buddeusová-Leblová, Mladá fronta XXXIV, 22. 7. 1978, s. 2;
J. Králík: Za Marií Buddeusovou-Leblovou, Svoboda LXXXVIII, 26. 7. 1978, s. 5; J. Králík: Odešla herečka, Svobodné
slovo XXXIV, 27. 7. 1978, s. 5; J. Králík: Toušeň a divadlo, MNV Toušeň 1983, 32s., s. 17-18; J. Králík - M.
Hartmanová: Toušeň, průvodce místem, lázněmi a okolím, MNV Toušeň 1. vyd. 1978, s. 37, 2. vyd. 1986, s. 39; J.
Králík: Toušeň a divadlo, MNV Toušeň 1983, 31s., s. 17-18; J. Králík: Sto třicet let toušeňského divadla, V. Národní
přehlídka sokolských ochotnických divadel, ČOS Praha 2007, s. 30-32; J. Králík: Hudebníci v brandýském Polabí,
Brandýs n/L – St. Boleslav 2008, s. 8, 65; J. Králík: Městys Lázně Toušeň, ÚM 2009, s. 44; J. Králík: Kolonáda
v Lázních Toušeni, Městys Lázně Toušeň 2012, 64s., s. 28-29; jvk: Zapomenutá herecká hvězda, Florián, zpravodaj
městyse Lázně Toušeň, 2018, č. 5-6, s. 11]
* 2. 4. 1892 v Příbrami, † 28. 7. 1969 v Praze-Troji, pohřben v Lázních Toušeni. Jako syn
ředitele měšťanské školy studoval na Učitelském ústavu v Příbrami. Průpravu ve výtvarném
oboru rozvíjel také na letní akademické škole kreslení v Mnichově. Vyučoval na školách
brandýského Polabí (1911-13 ve Sluhách, 1913-14 v Toušeni). Za první světové války
narukoval do 7. zeměbraneckého pluku, s nímž se dostal v roce 1915 do ruského zajetí
v Nižním Novgorodě. Kresbě se věnoval i v čs. legiích za sibiřské anabáze. V učitelské práci
pokračoval 1919-20 ve St. Boleslavi, 1920 krátce opět v Toušeni a od 1921 v Dřevčicích a
Jirnech, kde byl i kronikářem městyse. V letech 1924-35 spolupracoval s redakcí Našeho
Polabí jako autor řady shrnujících statí (mj. 1924: Jirenské uhlí; 1926: Toušeň; 1927: Lomy u
Nehvizd; 1928: O starých chalupách; 1929: Polní hospodářství v našem okrese, Průmysl v
okrese brandýském; 1929-30: Naše spojení se světem; 1930: Peněžní ústavy; 1930-31: Vojsko
v našem okrese; 1931: Sokolstvo na okrese brandýském, Konfiskace na okrese brandýském;
1931-32: Náboženské poměry na půdě okresu; 1933: Školství na našem okrese, Jizera,
Elektrisace našeho okresu; 1934: Jak vznikly lázně v Ostrově). Věnoval se i životopisům
hudebních skladatelů (1930: Karel Šebor; 1934: J. B. Foerster). Publikoval rovněž četné vlastní
kresby, v nichž systematicky zachycoval zanikající starou lidovou architekturu a městskou
zástavbu. Řadu jeho kreseb má ve svém archivu Okresní muzeum Praha-východ. Od 1936 až
do pensionování vyučoval na škole Svatopluka Čecha v Praze 8 - Tróji.
[miscelanea: Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950-1998, II, D-G, Chagall Ostrava 1998, s. 394-395]
[regionalia: J. Králík: Sborník k 200. výročí založení školy v Toušeni, MNV Toušeň 1974, s. 28, 33, 55, 81; L. Procházka: Lidová
architektura okresu Praha-východ v kresbách Zdeňka Gutwirtha, Studie a zprávy OM Praha-východ 8, 1986 (1988),
s. 101-120; Zd. Micka: Brandýs n/L - St. Boleslav v dílech výtvarných umělců 19.-20. stol., OM Praha-východ 1989;
J. Špaček: Čelákovicko ve výtvarném umění, katalog výstavy, Měst. muzeum v Čelákovicích 1996; Vl. Loyda: Hlas
domova, Brandýs n/L - St. Boleslav - Čelákovice 1996, s. 25-26, 65; Zd. Gutwirth: Stará škola v Brázdimě, TOK V,
1996, č. 10, s. 7; Kalendárium, TOK VIII, 1999, č. 8, s. 7; V. Eliášová: Polabský herbář, MěÚ Brandýs n/L - St.
Boleslav 1999, s. 13-14; Vl. Loyda – J. Špaček: Hlas domova 2, Čelákovice 2000, s. 7, 35; O. Křivánek: Zase po čase,
Zpravodaj Haló Káraný 2009, č. 226, s. 3; Zdeněk Gutwirth – perokresby, Polabský týdeník TOK X, 2009, č. 32/33, s.
11; O. Křivánek: Co se také psalo o brandýskoboleslavských mostech ve 30. letech 20. století, Městské listy
Brandýsa n/L – St. Boleslavi 2009, č. 12, s. 10; M. Pátra: Zdeněk Gutwirth, in: A. Střecha – Fr. Antoš – V. Jelínek:
Jirny a Nové Jirny, OÚ Jirny 2009, s. 66; M. Pátra: Brandýské Polabí v kresbách Zdeňka Gutwirtha, OM Praha-
východ, Brandýs n/L – St. Boleslav 2009, 101s.; Fr. Antoš: Jirny a Nové Jirny, OÚ Nové Jirny 2009; J. Králík: Učitel
Zdeněk Gutwirth, in: V. Dragoun: Tucet příběhů z Toušeně, Lázně Toušeň 2010, s. 6; Jirenský zpravodaj IV, Jirny a
Nové Jirny 2012, č. 10, s. 1; J. Králík: Čs. legionáři z I. světové války, Florián, zpravodaj městyse Lázně Toušeň 2019,
č. 3-4, s. 14; Zd. Gutwirth: Roubená stavba číslo 43, Florián, zpravodaj městyse Lázně Toušeň, 2019, č. 5-6, s. 17;
jvk: Pan učitel Gutwirth, Florián, zpravodaj městyse Lázně Toušeň 2019, č. 7-8, s. 12; kronikář: Toušeň v Našem
Polabí, Florián, zpravodaj městyse Lázně Toušeň 2020, č. 7-8, s. 14]
* 21. 9. 1857 v Čáslavi, † 29. 4. 1943 v Mělníku, po maturitě na reálné škole v Čáslavi
1880-1902 ve Vinoři. Poté byl ustanoven řídícím učitelem v Panenských Břežanech a pro léta
1907-19 řídícím učitelem v Toušeni. Již za kutnohorských studií se věnoval také slovanským
jazykům, zejména polštině. Pro různé časopisy (od 1876 Slavia, od 1877 Lumír, od 1879
Zábavné listy a Světozor, od 1881 Ruch, od 1882 Paleček a Zora, od 1886 Vesna aj.) přeložil
téměř 300 článků a ukázek z beletrie a pedagogiky od více než 80 spisovatelů. Knižně vyšly
jeho překlady děl J. I. Kraszewského Slaměná vdova (1882), St. Kożmiana Neť bez věna
(1882), Fr. Waligórského Ruka Prozřetelnosti (1893), R. Starkela Važ si dědictví otcův! (1883),
J. Łętowského Prostá láska (1895), Felixe Zahajkiewicze Zápisky moudré mouchy (1895), P.
Krakowowové Z upomínek mladé siroty (1895), St. Rossowského Vychovatel a povídky
Z polských luhů (1909). Přispíval rovněž do Národních listů, Národní politiky, Pokroku a
Venkova a do dobových kalendářů ("Palacký", "Havlíček" aj.). Pedagogické práce shrnul do
svých příspěvků do šestidílného Stručného slovníku pedagogického. V době 1. světové války,
kdy byl přerušen kontakt s Polskem, se literárně odmlčel. V té době v Toušeni velmi
podrobně kronikářsky zachytil místní podobu válečné situace. Patřil mezi vysoce vážené a
uznávané osobnosti své doby. Byl ve styku s J. V. Sládkem, J. Vrchlickým i J. Kvapilem. Častým
hostem jeho rodiny v Toušeni bývala herečka M. Hübnerová.
[miscelanea: Ottův slovník naučný XI, 1896, s. 495-496; F. Kneidl: Paměti škol okresu Karlínského, J. Otto Praha 1898, s. 640;
J. Vopravil: Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře, SPN Praha 1973, s. 650; M. Sígl: Kdo byl a je kdo –
Mělnicko, Kralupsko, Neratovicko, Libri Praha 2007, s. 70, 143]
[regionalia: K. Škaloud: Ferd. Holinka Čáslavský, Naše Polabí V, 1928, s. 65-68; J. Králík: Sborník k 200. výročí založení školy
v Toušeni, MNV Toušeň 1974, s. 25, 26, 29-31, 55, 94; J. Králík – M. Hartmanová: Toušeň, průvodce místem,
lázněmi a okolím, MNV 1. vyd. 1978, s. 21, 2. vyd. 1986, s. 21; J. Králík: Lázně Toušeň - 100 let nové školy, OÚ
Lázně Toušeň 1992, s. 26; J. Králík: Z druhé školní kroniky, Lázně Toušeň v listinách a kronikách, OÚ Lázně Toušeň
2002, s. 76; Vl. Loyda: Hlas domova, Brandýs n/L - St. Boleslav - Čelákovice 1996, s. 6; J. Králík: Městys Lázně
Toušeň, ÚM 2009, s. 23; kronikář: Dovětek, Florián, zpravodaj městyse Lázně Toušeň, 2020, č. 7-8, s. 17]
* 18. 3. 1905 v Praze, † 5. 2. 1971 v Kosmonosích, ve čtyřicátých letech chemik a provozní
technik cukrovaru v Toušeni, známý jako mistr republiky v běžeckých disciplínách. Závodil od
17 let, od roku 1923 mezi atlety pražských vysokoškoláků. Na Světových studentských hrách
v Římě 1927 získal v běhu na 3 km bronzovou medaili a čs. vysokoškolský sport reprezentoval
také v Paříži, Darmstadtu a Turíně. Vynikal zejména v přespolních, silničních a lesních bězích.
Ve vrcholné formě v roce 1933 překonal čs. rekord v běhu na 6 km a na 7 km (12:47,7) a rok
nato překonal čs. rekord na 10 km (34:00,4), ale i na 800 m (2:02). V době vrcholných výkonů
reprezentoval svou vlast na Mistrovství Evropy i při lehkoatletických utkáních v Rakousku,
Polsku, Maďarsku, Německu, Itálii (osobní rekord na 3000 m 8:55,0 v Turíně 1933) a
Jugoslávii (osobní rekord na 1500 m 4:08,0 v Bělehradě 1935). V roce 1935 se zapsal mezi
rekordní vítěze silničního běhu Praha – Běchovice (32:32,8) a získal titul mistra republiky na 5
a na 10 km. Na trati 10 km pak své mistrovství obhájil ještě v letech 1939 a 1940 (tehdy
v klubu N. S. K.). Dalšího rekordu dosáhl v roce 1941 v hodinovce (17 348,80 m). Od roku
1944 se věnoval také marathonu (osobní rekord 2:56,10). V téže době již kolem sebe
soustřeďoval nejnadanější mladé vytrvalce, pro které pořádal kursy vytrvalostních běhů
v Toušeni, kde pro pořadatelskou spolupráci získal majitele Slatinných lázní MUC. Vojmíra
Králíka. Jarních soustředění a tréninků se tak počátkem lázeňských sezon 1943 a 1944
v Toušeni účastnili mj. Jar. Hovorka, Ant. Špiroch, Rud. Vichera a tehdy 21-letý Emil Zátopek.
Po válce závodil za klub V. S. K. (1946), poté za Sokol Vinohrady (1948). Pro odbornou
spolupráci získal náčelníka Čs. amatérské atletické unie prof. RNDr. Frant. Vojtu a déle pak
odpočinku trénoval lehkoatletický dorost krajů Liberec a Ústí nad Labem.
[miscelanea: V. Králík: Nedělní marathon očima náhodného diváka, Národní politika 21. 10. 1941, s. 10; A. Janecký: Slavné
postavy naší atletiky, Praha 1946, s. 321-323; J. Jirka – J. Popper: Malá encyklopedie atletiky, Olympia 1990, s. 182;
D. a E. Zátopkovi: Náš život pod pěti kruhy, Academia Praha 2016, 604s., s. 68; R. Kozohorský: Zatracenej Zátopek,
XYZ Albatros Media Praha 2016, 310s., s. 243; P. Kosatík. Emil běžec, Prostor Praha 2016, 285s., 42, 44; R. Askwith:
Dnes trochu umřeme, Mladá fronta Praha 2017, 368s., s. 42, 44, 51, 300]
[regionalia: E. Zátopek: Vzpomínka na Toušeň, Lázně Toušeň – sport a sportovci, OÚ 1996, s. 26-31; J. Králík: Osobnosti
sportu v Lázních Toušeni, tamže s. 51; J. Králík: Městys Lázně Toušeň, ÚM 2009, s. 43; E. Zátopek: Většina lidí
pozná, in: J. Králík: Kolonáda v Lázních Toušeni, Městys Lázně Toušeň 2012, 64s., s. 22-23]
* 19. 10. 1949 v Praze, od dětství pobývá také v Lázních Toušeni; po maturitě na Střední
umělecko-průmyslové škole v Praze studoval na divadelní fakultě AMU, odkud přestoupil se
svým profesorem Lad. Vychodilem na Vysokou školu múzických umění do Bratislavy (abs.
1973). V prvním angažmá ve Zlíně výtvarně připravil řadu inscenací českého a světového
repertoáru a současně hostoval v dalších divadlech na Moravě i v ND v Bratislavě (Marná
opatrnost, Anna Karenina, Carmen, Popelka, Legenda o lásce) a v Praze, kde po desetileté
soustavné spolupráci (poprvé 1975 Lucerna) přijal stálé angažmá a připravil další desítky
inscenací v kostýmech a často i scéně pro činohru, operu a balet (mj. Don Quijote, Čertova
stěna, Armida, Z mrtvého domu, Výlety páně Broučkovy, Řecké pašije, Falstaff). Brzy začal být
zván zahraničními scénami do Mariboru (Faust a Markétka, Carmen, Jenůfa, Julius Caesar,
Figarova svatba, Hoře z rozumu), Lodže (Carmen, Marná opatrnost), Stralsundu (La traviata),
Garsu (Nabucco, Trubadúr, Rigoletto, Carmen, Aida, Fidelio, La traviata, Prodaná nevěsta),
Sevilly (Salome), Bergenu (Nabucco), Leedsu (Mistři pěvci norimberští), Berlína (Salome),
Bukurešti (Don Quijote), Monte Carla (Prodaná nevěsta), Bombaje (Madame Butterfly), Santa
Fe (Eugen Oněgin), Buenos Aires (Zlato Rýna), Magdeburku (Spící krasavice, Korzár,
Raimonda) atd. Po osamostatnění Státní opery v Praze připravil pro její repertoár kostýmy
Aidy, Turandot, Nabucca, Kouzelné flétny, Káti Kabanové, Borise Godunova, Její pastorkyně,
Lohengrina, Roberta ďábla, Otella, Rusalky a Carmen. Nepřestal přitom pracovat pro domácí
scény v Brně (Tosca, Turandot, Nabucco, Aida, Tannhäuser, Lovci perel, Bajadéra), Plzni (Don
Carlos, Tajemství, Faust a Markétka, Šelma sedlák), Českém Krumlově (Rigoletto, Šípková
Růženka) atd. Pro SND v Bratislavě vytvořil kostýmy k Prodané nevěstě a Trubadúrovi. Jeho
nejnovější prací v ND v Praze jsou kostýmy pro Labutí jezero (2019). Spolupracoval také na
televizních inscenacích (Vanda, Signorina Gioventù, Hry o Marii, Věčný Faust, Lancelot) a
filmech, zejména s režiséry Petrem Weiglem (Mozartova cesta do Prahy, Marie Stuartovna,
Katěrina Izmailova, Paví pírko, Achilles) a Zdeňkem Troškou (Z pekla štěstí, Andělská tvář,
Čertova nevěsta, Babovřesky). Kostýmní návrhy vystavoval mj. v Lipsku, Helsinkách,
Lisabonu, Havaně, Ohiu, Texasu, Kansasu, Bombaji a Pekingu. Za svou tvorbu byl odměněn
Zlatou medailí Pražského Quadriennale 1983 a na výstavách v Šanghaji a Novém Sadu. Roku
2003 byl vyznamenán Českým lvem za kostýmy pro film Andělská tvář. V roce 2011 obdržel
Cenu Thálie – Zvláštní cenu kolegia. Úhrnem svými návrhy vypravil téměř 900 inscenací. Přes
mimořádné vytížení připravuje kostýmy a scénu i pro amatérské divadlo v Lázních Toušeni
(Toušeňská růže, Rudolfinské nokturno, Čertovo kvítko, Voda pro mé růže, Král jelenem,
Poprask na laguně, Popelka). Grafickými listy provází Národní přehlídky sokolských divadel,
ilustroval místní publikace [Tucet příběhů z Toušeně 2010, Kolonáda v Lázních Toušeni 2012,
Toušeň v době Karla IV. 2016] i stránky místního zpravodaje Florián [2017, č. 9-10, s. 12;
Toušeni 2019-2020.
[miscelanea (výběr): ročenky Národního divadla a Státní opery v Praze; D. Kalvodová: Výstava kostýmních návrhů Josefa
Jelínka, katalog, Praha 1979; J. Pleskačová: Josef Jelínek, Galerie současné scénografie, Scéna I, 1. 8. 1984; A.
Závodský: Nápaditá scénografie, Mladá fronta 23. 3. 1988; Z. Brabec: Jsem neustále něčím okouzlen, Divadlo J. K.
Tyla, Plzeň 1994, s. 9; Biografien: J. Jelinek, Opern Air Gars, 1996, s. 51; J. Jelinek, Kostümbildner, Opern Air Gars
1997, s. 52; R. Zajec: J. Jelinek, kostumograf, Repertoarni katalog SNG Opera in balet Ljubljana 1997, s. 9; M.
Bártová-Holá: Kostým je víc než dekorace, Rovnost, Brno 9. 5. 1998; V. Dezortová: Naučil se pracovat i ve vlaku,
Slovo 15. 3. 1999, s. 9; J. Jelínek: Vážím si všeho, co má v sobě laskavost, Cinema 1999, č. 3 (94), s. 65-66; Slovník
českých a slovenských výtvarných umělců 1950-1999, CH-J, Chagall Ostrava 1999, s. 220; J. Tomeš a kol.: Český
biografický slovník XX. století I, Paseka 1999, s. 597; S. Broeske-Daaliysky: Josef Jelinek - Kostüme, Opern Air Gars
2000, s. 69; L. Plch: Jelínek Brno obléká čtvrt století, Mladá fronta Dnes 11. 12. 2001, s. D/3; Český taneční slovník,
DÚ Praha 2001, s. 121; O. Ambruzová: Jsem posedlý bohatostí krásy, Haló noviny, Haló víkend 20. 6. 2003, s. 1; M.
Zdeňková: Současná česká scénografie, Praha 2003, s. 54-57; R. Vašek: Na jméno kašlu, Taneční listy 40, 2003, č. 4,
s. 22-25; Josef Jelínek s kostýmními návrhy, Státní opera Praha, 2006-2007, č. 3 jaro 2007, s. 21; dj: Kostýmní
návrh, Národní divadlo 127. sezona, 2009, říjen, s. 30; H. Albertová: Josef Jelínek, Divadelní ústav Praha 2014,
156s.]
[regionalia: J. Králík: Jubileum jevištního výtvarníka, TOK VIII, 1999, č. 10, s. 6; jv: Toušeňský zpravodaj je na světě, Polabský
týdeník TOK I, 2000, č. 12, s. 5; J. Vaníček: Výtvarník Jelínek se z Národního divadla nejraději vrací do Toušeně,
Polabský týdeník TOK I, 2000, č. 15, s. 7; L. Loyda: Z historie župy Barákovy, Polabský týdeník TOK I, 2000, č. 21, s.
8; Vl. Loyda – J. Špaček: Hlas domova 2, Čelákovice 2000, s. 42; O. Lokaj: Ochotníkům v Lázních Toušeni je 125 let,
Polabský týdeník TOK III, 2002, č. 51-52, s. 1+8; jvk: Toušeň má dva České lvy. Polabský týdeník TOK IV, 2003, č. 10,
s. 1; Zd. Tichá: Český lev v Toušeni, Zpravodaj města Čelákovic 2003, č. 4, s. 7; jvk: Osobnosti hostitelského
souboru – Josef Jelínek, III. Národní přehlídka sokolských ochotnických divadel, Lázně Toušeň 2003, s. 10, 41-42;
lok: Za přípravou Národní přehlídky sokolských ochotnických divadel, Polabský týdeník TOK IV, 2003, č. 18, s. 1; J.
Králík: Jevištní výtvarník Josef Jelínek, in: V. Dragoun: Tucet příběhů z Toušeně, Lázně Toušeň 2010, s. 62; J. Králík:
Kolonáda v Lázních Toušeni, Městys Lázně Toušeň 2012, 64s., s. 60; azč: Ceny Thálie 2011 – Josef Jelínek, Florián,
zpravodaj městyse Lázně Toušeň, 2012, č. 7-9, s. 22-23; jvk: Kniha o Josefu Jelínkovi, Florián, zpravodaj městyse
Lázně Toušeň, 2015, č. 5-6, s. 8; kronikář: Šaty dělají člověka, Florián, zpravodaj městyse Lázně Toušeň, 2019, č.
11-12, s. 15, M. Němečková: Výstava návrhů kostýmů, Florián, zpravodaj městyse Lázně Toušeň, 2020, č. 1-2, s. 6;
J. Králík: Jsou umělci a lidé, Florián, zpravodaj městyse Lázně Toušeň, 2020, č. 1-2, s. 13]
Jaromír Jirák, prof. Dr. Ing., elektrotechnik
* 23. 9. 1888 v Praze, † 2. 9. 1955 v Praze, pohřben v Lázních Toušeni, syn ředitele
měšťanské školy, bratranec hudebního skladatele Karla Boleslava Jiráka, vnuk zakladatele
toušeňských lázní Jana Králíka (1837-1888). Po maturitě na žižkovské reálce absolvoval ČVUT
(1912 Ing.) a po dvou letech působení v Kolbenově továrně přešel jako expert na
slaboproudou elektrotechniku do Sankt Petěrburku k filiálce firmy Siemens & Schuckert.
V roce 1917 zde zažil revoluci a státní převrat. Domů se mohl vrátit za dramatických
okolností až roku 1920 přes Pobaltí. Revoluční změny života v Sankt Petěrburku písemně
zaznamenal s inženýrskou a technickou věcností a vydal v útlé brožuře nazvané Jak se žije
v Petrohradě (tiskem v Hradci Králové, 1921). Nabytých zkušeností využil v roce 1922 k práci
v Estonsku a později jako zakládající člen nepolitické Společnosti pro hospodářské a kulturní
styky se Sovětským svazem. V Praze začal vyučovat roku 1923 jako mimořádný profesor pro
obor technologie, slaboproudu a mechaniky na ČVUT. Roku 1928 zde dosáhl řádné profesury
a podle svých přednášek elektrotechnologie a mechanické technologie ve studijním roce
1932-34 zpracoval monografii Mechanická technologie (ČVUT 1935). V roce 1939 byl zvolen
děkanem elektrotechnické fakulty. Ve funkci setrval po znovuotevření vysokých škol až do
roku 1948. Po politických čistkách našel uplatnění v Ústavu technického dozoru. Léto trávil
ve vlastním domku v Toušeni.
[miscelanea: J. Jirák: Jak se žije v Petrohradě, Tolman Hradec Králové 1921, 32s.; Archiv ČVUT, fond OS 1929-1953, Seznam
osob na ČVUT 1933, J. Jirák, s. 27; J. Tomeš a kol.: Český biografický slovník XX. století I, Paseka 1999, s. 614]
[regionalia: J. Králík: Městys Lázně Toušeň, ÚM 2009, s. 27-28; kronikář: Osobní svědectví o revoluci před 100 lety, Florián,
zpravodaj městyse Lázně Toušeň, 2017, č. 9-10, s. 6]
Jan Karpaš, arch., výtvarník a režisér animovaných filmů
* 8. 10. 1913 v Červeném Kostelci, † 26. 5. 1984 v Brandýse n/L, maturoval v Náchodě, kam
se nakrátko vrátil po studiích na pražské Vysoké škole stavební architektury. Od 1945 působil
ve Studiu kresleného filmu v Praze, v letech 1947-1964 bydlel v Toušeni, poté v Čelákovicích.
Na výzvu Jiřího Trnky projektoval samostatný ateliér loutkového filmu v pražském Konviktě
v Bartolomějské ul., kde se pak jako animátor podílel již v roce 1946 na filmu Špalíček a
později na dalších klasických dílech (Staré pověsti české, Bajaja, Císařův slavík, Dobrý voják
Švejk atd.) Ve svém bydlišti v Toušeni v té době připravoval projekty lázeňského prostředí
(parkovou úpravu zavezeného rybníka, návrh skalky mezi školou a kostelem), navrhl
architektonická řešení některých stavebních úprav v lázních, navrhoval scény i kostýmy
divadelním ochotníkům a příležitostně se věnoval také krajinomalbě (Soutok Jizery a Labe,
1952). Roku 1958 působil jako spoluautor Čs. expozice na světové výstavě v Bruselu. Získal
významná ocenění za režie, scénáře a výtvarnou podobu dětských animovaných filmů mj. na
festivalech v Bergamu, Bukurešti a ve Francii (Fikmik), v Brně (Silný Bivoj), v Benátkách
(Cecilie), v Gottwaldově, Benátkách a ve Francii (Vezla dáma zavazadla). Vedle řady filmů
(Bajka o lišce a vlku, Kubula a Kuba Kubikula, Vařečky a hrnce) výtvarně připravoval také
dětské pohádky na diapozitivech (Perníková chaloupka, Sněhurka a sedm trpaslíků) a
televizní večerníčky (Povídání z bílých strání, Malá zlá kouzelnice, O Lence Levandulce), a to i
pro švédskou televizi (Patrik a Potrik). Ilustroval rovněž dětské publikace (Jarní kolotoč, Se
sluníčkem u vody, Psaníčko pro draka, Chumelí se, chumelí, Z holubí pošty, Pohádky ze
starého kočáru). Při oslavách 75 let Čs. kinematografie byl vyznamenán zlatou medailí Čs.
filmu (1973). Jubilejní výstavy: Svět loutek a animovaných filmů Jana Karpaše – Městské
muzeum v Čelákovicích 2013; Karpašovy loutky zámek Slavkov u Brna 2014.
[miscelanea: P. Toman: Nový slovník českých výtvarných umělců – Dodatky, Chagall Ostrava 1994, s. 90; Zb. Malý: Slovník
českých a slovenských výtvarných umělců 1950-2000, Chagall Ostrava 2000, V, Ka-Kom, s. 119; Vl. Suchánek: A
vdechl duši živou, Bajaja, Burget Olomouc 2004; H. Partyková: Svět loutek a animovaných filmů Jana Karpaše, 2.
tisková zpráva, Zámek Slavkov-Austerlitz, Slavkov u Brna 2014; A. Hrbáč: Slavkovský zámek představuje odkaz
tvorby Jana Karpaše, Vyškovský Deník 27. 6. 2015; J. Stratil: Dětský svět Jana Karpaše, LIKO-Sáček XVI, Slavkov u
Brna 2013, č. 11-12, s. 14; P. Jirásek: Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1960–1970, II, Loutkář 2016, č. 4, s.
78–81; Vl. Suchánek: Bajaja (Jiří Trnka, 1950), Film & Spiritualita, 30. 12. 2019]
[regionalia: J. Králík: Sborník k 200. výročí založení školy v Toušeni, MNV Toušeň 1974, s. 46, 49; J. Králík: Toušeň a divadlo,
MNV Toušeň 1983, 32s., s. 18-19; J. Špaček: Čelákovice od nejstarších dob k současnosti, OM Praha-východ 1988,
s. 7; J. Králík: 100 let nové školy, OÚ Lázně Toušeň 1992, s. 43, 45; J. Špaček: Čelákovicko ve výtvarném umění,
katalog výstavy, Měst. muzeum v Čelákovicích 1996; Vl. Loyda – J. Špaček: Hlas domova 2, Čelákovice 2000, s. 43;
Vyberte s námi Osobnost 20. století, Polabský týdeník TOK II, 2001, č. 6, s. 7 + č. 8, s. 9; J. Králík: Strýček Karpaš,
Florián, zpravodaj městyse Lázně Toušeň, 2013, zima, s. 21-25 (separátní přetisk: Měst. muzeum v Čelákovicích
2013, 8s.; Všestranný výtvarník Jan Karpaš, Florián, informační zpravodaj městyse Lázně Toušeň, 2013, zima, s. 26;
I. Vaňousek: Jan Karpaš – svým uměním rozdával radost dětem i dospělým (tisk k výstavě), Měst. muzeum
v Čelákovicích 2013, 8s.; I. Vaňousek: Ak. arch. Jan Karpaš, Zpravodaj města Čelákovic 2013, č. 10, s. 16-17; Zd.
Tichá: Kultura v Čelákovicích, Zpravodaj města Čelákovic 2013, č. 11, s. 3; M. Houska: Ilustrované pohádky Jana
Karpaše, Čelákovice 2013, 48s.; Zd. Tichá: Městské muzeum, Zpravodaj města Čelákovic 2014, č. 3, s. 6-7; kr:
Toušeňané ve světě – Jan Karpaš, Florián, informační zpravodaj městyse Lázně Toušeň, 2015, č. 7-8, s. 6]
* 4. 11. 1975 v Praze, bratři – dvojčata; sportu se soustavně věnují od školních let v Praze, od
roku 1993 trénovali a závodili nejprve v oddílu Impakt Bohemia Praha. Po přesídlení do
Turnova absolvovali v rodinné tradici Střední uměleckoprůmyslovou školu šperkařskou.
V tomto oboru vedou v Modřanech medailérskou firmu na výrobu medailí, šperků, insignií a
vyznamenání (mj. Řád Bílého lva, Řád TGM, Za zásluhy). Jan Kazda souběžně v roce 1994
mistrovství Evropy v Rimini. V roce 1995 se poprvé zúčastnili mistrovství světa (v Kanadě).
Během kariéry kickboxerů získali početnou sbírku cen a medailí: Jan Kazda (ve váze do 91 kg)
se stal pětkrát mistrem ČR: 1994, 1996, 1997, 2000, 2010. Na mistrovstvích Evropy získal tři
bronzové medaile 2005, 2006, 2007, stříbrnou medaili 1996 a zlatou medaili 2006 s titulem
mistr Evropy (v Dánsku). Na mistrovstvích světa získal v různých kategoriích: bronzové
medaile 2000, 2007, 2009, stříbrnou medaili 2008 a zlatou medaili 2008 s titulem mistr světa
(v Marina di Carrara v Itálii). Petr Kazda (ve váze do 86 kg) se stal třikrát mistrem ČR: 1995,
1999 a 2000. V roce 2001 získal bronzovou medaili na mistrovsví Asie v Kuvajtu, 2006 se stal
mistrem Evropy a v letech 2007 a 2011 vicemistrem Evropy. Na mistrovstvích světa získal
v různých kategoriích: bronzové medaile 2000, 2007, 2008, 2011, 2012, 2015, 2017, 2018,
stříbrné medaile 2000, 2001, 2008, 2009, 2011, 2014 (2 stříbrné medaile ve dvou
disciplínách), 2015, 2016, 2017, 2018 a zlaté medaile 2010, 2013 s titulem mistr světa. V roce
2008 obdržel společně s bratrem Janem Kazdou Cenu fair play. Od roku 2005 vedou
v Turnově vlastní oddíl Triga Impact – Turnov team, kde se věnují trenérské práci s mládeží.
Oba si vybudovali nový domov v Lázních Toušeni.
[regionalia: H. Němečková: Kockboxer Honza Kazda, Florián, zpravodaj městyse Lázně Toušeň, 2020, č. 5-6, s. 14-15]
odborná asistentka na AMU v Praze, nyní ve svobodném povolání. Od 1973 se zabývá živou
humanistickou fotografií, k níž využila i pobytu s rodinou v Togu. Od poloviny 80. let tráví
pravidelně léto v bývalém mlýně v Toušeni, který koupil její otec. V roce 1989 uzavřela cyklus
dokumentace komunistických manifestací, který vznikal 15 let, pokračuje na souboru
náboženství a Rusové, počátkem 90. let fotografovala uprchlíky v čs. sběrných táborech a
odchod Rudé armády z ČSFR, zejména z Milovic. Dokumentovala cyklus života Rusínů na
Podkarpatské Rusi. Fotografuje bizarní prostředí (travestité). Spolupracuje s časopisem
Architekt, je členkou Asociace fotografů a skupiny SIGNUM, často vystavuje, knižně vydala
Rytmus černé Afriky (Olympia 1980), Hádanka krále Géza (Lidové nakladatelství 1985),
Srpnový rok (Mladá fronta 1990), Nepolepšitelná víra v lepší budoucnost (Prostor 1998), Jan
Palach (2009). Podílí se na výstavách též jako kurátorka.
[miscelanea (výběr): J. Macků: Černobílá zpráva o černé zemi, Revue Fotografie 1976, č. 3 /přetisk in: L. Kyndrová – D.
Kyndrová: Algerie – Togo, KANT 2009; A. Kuneš: D. Kyndrová a její ruský člověk v širokém záběru, Denní Telegraf
15. 2. 1996, s. 11; Nová encyklopedie českého výtv. umění, Praha 1996, s. 431; D. Kyndrová: Fotografie, Prostor
Praha 1998, 399s.; M. Třeštík: Kdo je kdo v České republice na přelomu 20. století, Praha 1998, s. 335; A. Kuneš:
V Praze se koná výstava fotografických portrétů, Lidové noviny, 19. 12. 1998; A. Pilátová: Kdyby na to přišlo,
bydlela bych na lodi, Týdeník rozhlas 2007, č. 24, s. 1+5; L. Kopecká: Nezastavím se, říká fotografka Dana
Kyndrová, Týdeník rozhlas, 2020,. č. 37, s. 7]
[regionalia: J. Králík: Městys Lázně Toušeň, ÚM 2009, s. 4, 64; J. Králík: Kolonáda v Lázních Toušeni, Městys Lázně Toušeň
2012, 64s., s. 52; kr: Dana Kyndrová, Florián, zpravodaj městyse Lázně Toušeň, 2015, č. 7-8, s. 7]
* 17. 9. 1933 v Praze, † 14. února 2017; po maturitě na reálném gymnasiu v Praze absolvoval
na Vyšší zdravotní škole obor zubní laborant. Již jako dorostenec vynikl mezi svěřenci
Otakara Jandery v AC Sparta Praha nejprve v běhu přes překážky a od 1949 ve skoku do
výšky: 1951 získal zlatou medaili na Akademickém mistrovství světa v Berlíně. Přes zdravotní
potíže překonal jako první čs. atlet skokem do výšky hranici 201 cm (na stadionu v Houštce u
Evropy v Bernu 1954 získal stříbrnou medaili. Zúčastnil se 29 mistrovských i četných
přátelských mezistátních utkání po celé Evropě od Francie po Švédsko a od Belgie po
Sovětský svaz, v nichž 15-krát zvítězil. Roku 1956 přešel do klubu Bohemians, v jehož barvách
za vedení trenéra Vodičky završil výškařskou dráhu na Mistrovství Evropy ve Stockholmu
1958 opětovným ziskem stříbrné medaile (osobním rekordem 210 cm). V roce 1960 se
zúčastnil Olympijských her v Římě. Dráhu vrcholového sportovce ukončil v roce 1963
v Hradci Králové ziskem osmého titulu mistra ČSR. Vedle občanského povolání se v letech
1965-1971 věnoval také filmovému kaskadérství (Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč z Dubé,
Maeckinovo zlato, Limonádový Joe aj.) a nohejbalu, kterým obohatil svou medailovou sbírku
o dalších pět titulů z extraligy (mistrovství republiky). Od 1966 studoval na Fakultě tělesné
výchovy a sportu UK. Od 1983 bydlel v Lázních Toušeni, kde působil jako organizátor
sportovních akcí (Toušeňský kros) a cvičitel T.J. Sokol.
[miscelanea: J. Jirka - J. Popper: Malá encyklopedie atletiky, Olympia 1990, s. 241-242; J. Tomeš a kol.: Český biografický
slovník XX. století II, Paseka 1999, s. 253]
[regionalia: J. Králík: Osobnosti sportu v Lázních Toušeni, Lázně Toušeň – sport a sportovci, OÚ 1996, s. 55; J. Petřík:
Úspěšný výškař Jiří Lanský, TOK VI, 1997, č. 12, s. 11; A. Červinková: Rozhovor s toušeňskými olympioniky – Jiří
Lanský, Florián, zpravodaj městyse Lázně Toušeň, 2012, č. 10-12, s. 13-14; jvk: Za mistrem světa, Florián, zpravodaj
městyse Lázně Toušeň, 2017, č. 3-4, s. 11]
Jaroslav Procházka, prof. MUDr., lékař, pediatr, infektolog
* 12. 9. 1896 v Novém Městě na Moravě, † 3. 11. 1967 v Praze; jako absolvent lékařské
fakulty se specializoval na pediatrii, po habilitaci (1932) byl jako docent od 1935 zároveň
primařem infekčního oddělení nemocnice v Praze na Bulovce. Roku 1941 koupil od vdovy po
Hugu Raulichovi vilu a zahradu v Toušeni, kde pak pobýval s rodinou vždy po celé léto. Na
lékařské fakultě by 1946 jmenován řádným profesorem a od 1951 až do svého skonu vedl
jako přednosta Infekční kliniku fakulty dětského lékařství University Karlovy v Praze. Od 1956
byl souběžně ředitelem Laboratoře pro výzkum poliomyelitidy. Zabýval se výzkumem
infekčních chorob: publikoval monografii Resekce plic 1954 a podílel se na dílech Infekční
hepatitis 1951, Maligní lymfogranulom 1955, Infekční nemoci 1958 ad. Urna s jeho popelem
byla uložena v Lázních Toušeni v západní stěně Skleněné vily čp. 87 ze strany parku, který od
roku 2010 nse jméno Park profesora Procházky.
[miscelanea (výběr): Příruční slovník naučný III, Academia Praha 1966, s. 725; J. Tomeš a kol.: Český biografický slovník XX.
století, Paseka Praha-Litomyšl 1999, s. 630]
[regionalia: J. Králík: Sborník k 200. výročí založení školy v Toušeni, MNV Toušeň 1974, s. 42; J. Králík – M. Hartmanová:
Toušeň, průvodce místem, lázněmi a okolím, MNV 1. vyd. 1978, s. 11, 2. vyd. 1986, s. 11; J. Králík: Lázně Toušeň –
100 let nové školy, OÚ Lázně Toušeň 1992, s. 39; J. Králík: Městys Lázně Toušeň, ÚM 2009, s. 13; J. Králík:
Kolonáda v Lázních Toušeni, Městys Lázně Toušeň 2012, 64s., s. 17; jvk: Výročí profesora Procházky, Florián,
zpravodaj městyse Lázně Toušeň, 2016, č. 7-8, s. 14]
* 31. 7. 1901 v Karlíně, † 6. 6. 1976 v Praze, na lékařské fakultě University Karlovy vystudoval
stomatologii a jako zubní lékař se jí profesně věnoval, současně však byl i nadšeným ledním
hokejistou. První mistrovská utkání hrál v B. Z. K. Praha, poté krátce v SK Slavia Praha a v AC
Sparta Praha. Od roku 1924 byl obráncem čs. reprezentačního mužstva a od 1927 kmenovým
členem LTC Praha. Hrál v národním týmu na sedmi mistrovstvích světa, při nichž 1933 a 1938
přispěl k získání bronzových medailí (v obou případech v Praze) a na mistrovstvích Evropy na
Štrbském Plese (1925), v Budapešti (1929) a v Praze (1933) výrazně dopomohl k získání
Mořici (1928, 7. místo) a v Garmisch-Partenkirchenu (1936, 4. místo). Ačkoli byl obránce,
vstřelil také čtyři branky, z toho dvě na turnaji v Davosu (1930) při vítězství 12:2 nad
Japonskem. Svou vlast reprezentoval celkem 82-krát. Po ukončení reprezentační dráhy od
roku 1939 výrazně pozvedal kvalitativní úroveň ledního hokeje Bruslařského klubu v Toušeni,
kterému se věnoval díky svému nedalekému mimopražskému sídlu v Novém Vestci.
V Toušeni působil jako trenér i hráč. Současně v letech 1940-42 také hrál za SK Podolí.
Pohřben byl ve St. Boleslavi. In memoriam byl 6. 5. 2010 jako dvojnásobný olympionik a
trojnásobný mistr Evropy uveden do Síně slávy českého hokeje.
[miscelanea: K. Gut – V. Pacina: Malá encyklopedie ledního hokeje upadá v zapomnění, Olympia 1986, s. 357]
[regionalia: K. Horňák: Slavná tradice toušeňského hokeje, Svoboda LXXXII, č. 46, 23. 2. 1973, s. 8 (přetisk in: Lázně Toušeň
– sport a sportovci, OÚ 1992, s. 19); M. Němeček: Lední hokej, Lázně Toušeň – sport a sportovci, OÚ 1992, s. 15; J.
Králík: Osobnosti sportu v Lázních Toušeni, Lázně Toušeň – sport a sportovci, OÚ 1992, s. 51; P. Čeněk: Hřbitov ve
Staré Boleslavi, Městské listy Brandýsa n/L – St. Boleslavi 2017, č. 11, s. 8;]
Tomáš Sedláček, plk. int., voják z povolání
* 22. 1. 1882 ve Strakách u Lysé nad Labem, † 13. 1. 1958 v Toušeni, otec arm. gen. Tomáše
Sedláčka; do Toušeně se přiženil za sestrou prof. Ing. Jaromíra Jiráka. Jako rakouský důstojník
sloužil v Praze a 1911 absolvoval Rakouskou intendanční školu ve Vídni. Za 1. světové války
byl odvelen do Haliče, poté do Prizrenu v Kosovu, kde se stal velitelem polní dráhy a zastával
úkoly rakouského konsula. Po 1918 byl převzat do Čsl. armády, 1919 se zúčastnil
osvobozovacích bojů na Slovensku a jako jeden z prvních čs. důstojníků vstoupil do
osvobozených Košic. Po návratu se stal velitelem Hospodářsko-správní akademie, přednášel
na Vysoké válečné škole a působil na vojenském zemském velitelství v Praze. V roce 1933 byl
penzionován. Po odchodu svého nejmladšího syna Tomáše Sedláčka do zahraničí byl jako
rukojmí v roce 1943 vězněn v koncentračním táboře ve Svatobořicích. Souběžně působil od
1918 jako činovník T.J. Sokol v Toušeni, kde mj. hrál ochotnické i loutkové divadlo; byl
mimořádně manuálně zručný, měl hluboký zájem o historii, smysl pro systematické
uchovávání památek, písemností, informací a kronikářských poznámek. V revolučních dnech
1945 jako předseda revolučního Národního výboru zachránil Toušeň před zničením
německou zákopovou rotou. Je pochován v rodinném hrobě na hřbitově v Lázních Toušeni.
[miscelanea: J. Plachý: Český důstojník v bojích za uhájení územní integrity ČSR v letech 1918-1919, Legionářský směr 2012,
č. 0, s. 22-23]
[regionalia: J. Králík: Sborník k 200. výročí založení školy v Toušeni, MNV Toušeň 1974, s. 32; J. Králík: Toušeň a divadlo,
MNV Toušeň 1983, 32s., s. 10, 13; J. Králík: Lázně Toušeň – 100 let nové školy, OÚ Lázně Toušeň 1992, s. 31; T.
Sedláček: Ze sokolského zápisníku, Lázně Toušeň – sport a sportovci, OÚ 1996, s. 3-5; J. Špaček: Co se dělo na
Čelákovicku před 50 lety, příloha Zpravodaje města Čelákovic 1995, č. 5; T. Sedláček: Osvobozování + Oslavy 1.
výročí Nár. revoluce, 1946,, in: J. Králík: Lázně Toušeň v listinách a kronikách, OÚ 2002, s. 85-88 + 89-94, část
v přetisku in P. Enc – J. Potměšil: Za 5 minut 12, AOS Publishing 2019, s. 171-172 + 181; A. Králíková: Vzpomínky,
in: P. Enc – J. Potměšil: Za 5 minut 12, AOS Publishing 2019, s. 166 + 181]
*23. 4. 1987, domovem a školou byl do svých devatenácti let Toušeňan, vodnímu lyžování se
věnoval v klubu WSC v Neratovicích a maturoval na gymnáziu v Brandýse nad Labem (2006).
Na základě slibných sportovních úspěchů, zejména po vítězství v juniorském mistrovství
světa na Floridě, dostal nabídku talentového stipendia z Univerzity státu Louisiana v Monroe.
Přijal ji a během studií získal pro svou vysokou školu čtyři vítězné tituly v mistrovství univerzit
USA. Tvrdý a cílevědomý trénink ho přivedl k řadě dalších triumfů včetně vítězství
profesionálů Moomba Masters v trikové jízdě i v kombinaci v Austrálii (2010) a k prvnímu
titulu mistra světa v kombinaci v Dubně u Moskvy (2011). V roce 2012 absolvoval v Louisianě
univerzitní studia (Bc., MBA) a potřetí obhájil titul mistra Evropy v kombinaci. Rok nato získal
v Indonésii bronz za trikovou jízdu, v závodech Moomba Masters stříbro za slalom, zlato za
kombinaci a současně stříbro za trikovou jízdu v celé tour Světového poháru. Zároveň
překonal v kombinaci evropský rekord bodování. Další závody nevzdávali ani po zraněních
kotníku, lokte a plotýnky. Vyrostl v silnou osobnost světové elity svého oboru. Po operacích,
rehabilitaci a soustředěné profesionální přípravě znovu zvítězil v roce 2015 v kombinaci:
počtvrté byl prohlášen mistrem Evropy (v Paříži), podruhé mistrem světa (v Mexiku) a
počtvrté byl ověnčen americkým titulem „vodní lyžař roku“. V roce 2016 vybojoval bronz ve
slalomu na závodech Swiss Pro Am, stříbro v kombinaci na mistrovství Evropy a zlato ve
slalomu na závodech US Open.
[miscelanea: Water Ski 2014, č. 6, s. 56; Sledgehammer: On the Rise – Adam Sedlmajer prepares for the Worlds, Water Ski
2015, č. 6, s. 1+24; etc., více www]
[regionalia: redakce: Adam Sedlmajer, Florián, zpravodaj městyse Lázně Toušeň, 2012, č. 4-6, s. 20-21; A. Polidor: Češi
dobyli Jižní Ameriku, Náš region SV, roč. 6, 2012, č. 19, 2. 2. 2012, s. 1; A. Polidor: O zlato ho nepřipravili, Náš
region SV, roč. 6, 2012, č. 19, 13. 9. 2012, s. 1+11; A. Polidor / red.: Evropským šampionem potřetí, Náš region SV,
roč. 6, 2012, č. 23, 8. 11. 2012, s. 1+11; A. Polidor: Na bronz chyběl jen kousek, Náš region SV 7, 2013, č. 14, 4. 7.
2013, s. 6; jvk: mladé jubileum světového šampiona, Florián, zpravodaj městyse Lázně Toušeň, 2017, č. 3-4, s. 11]
Jaroslav Václavík, MUDr., herec, lékař
* 15. 10. 1901 v Hořicích, † 18. 6. 1992 v Brandýse n/L. Jako syn ředitele tkalcoven maturoval
v Hořicích a nejprve šel za svým hereckým talentem na pražskou konzervatoř. Talentové
přijetí mu potvrdili Marie Laudová-Hořicová a Josef Bohuslav Foerster. Pod studijním
vedením Jaroslava Hurta hrál v divadelním souboru konzervatoře a vystupoval v Praze i na
oblastních scénách. Vlivem přátel ale přestoupil na lékařskou fakultu University Karlovy
v Praze, kde pak promoval v roce 1928. V témže roce nastoupil na chirurgii v Opočně a v roce
1930 přešel do Městské nemocnice v Náchodě na chirurgické oddělení jako zástupce
primáře. Souběžně byl vůdčí osobností náchodského divadla, režíroval a sám hrál i
s Václavem Vydrou (Před západem slunce), Zdeňkem Štěpánkem (Kamaráde, kde jsi) a Jiřinou
Štěpničkovou (Člověk nemá jen sebe). Skvěle imitoval Vlastu Buriana. Jako zručný chirurg a
vyhledávaný diagnostik si založil soukromou lékařskou praxi a působil i jako rodinný lékař.
V roce 1934 se oženil v Toušeni s Ludmilou Králíkovou, dcerou zakladatele Slatinných lázní.
V Náchodě se stal šéflékařem Okresní nemocenské pojišťovny. V roce 1943 po několikerém
vyšetřování nacistickou policií se na doporučení ředitele české policie přestěhoval do
Toušeně. Věnoval se i výchově mladých lidí, o něž se z různých důvodů nemohli v určitém
období jejich života starat vlastní příbuzní. Vedle medicíny a zaujetí pro divadlo, které
aktivně provozoval i během své lékařské praxe, byla jeho další zálibou myslivost. Za
protektorátu vypomáhal jako lékař ve Slatinných lázních v Toušeni a v revolučních dnech
roku 1945 se zúčastnil poskytování chirurgické pomoci v tehdy narychlo organizovaných
lazaretech. Po válce působil v soukromé ordinaci v Praze v Krakovské ulici a stal se
šéflékařem důchodové sekce Ústřední národní pojišťovny, odkud ale musel po únoru 1948
odejít, a to i mimo Prahu. Po řadu let byl posudkovým lékařem důchodového zabezpečení
Okresního národního výboru v Brandýse nad Labem. V penzijním věku poskytoval zdravotní
péči a pomoc v Toušeni. Jeho domov připomíná v Lázních Toušeni pamětní deska v ulici Na
Vinici.
[miscelanea: Scéna adeptů Praha: Lásky hra osudná (role Trivalin), program 5. 10. 1924; Národní dům v Jaroměři: Misantrop
(role Oront), plakát 10. 4. 1927; A. B.: „Před západem slunce“, Náchodské listy 13. 12. 1935; –ek.: Náchodský kraj,
Náchodské listy 24. 1. 1936; plakáty Městského divadla v Náchodě: Před západem slunce (role Profesor Gieger),
plakát 8. 12. 1935; Ženichové (režie), plakát 19. 1. 1936; Lanař Rejtura (role Alois Rejtura), plakát 1. 3. 1936;
Kamaráde, kde jsi? (role Papá Kodet), plakát 2. 12. 1936; Tajemství lékařovo (role Coster), plakát 28. 2. 1937;
Jedná Konstance správně? (role Bernard), plakát 9. 10. 1937; Lásky hra osudná (role Trivalin) + Veselá smrt (role
Pierot), program 13. 2. 1938; Zvíkovský rarášek + Paní mincmistrová (role Mikuláš Dačický z Heslova), plakát 12. 2.
1939; Noc na Karlštejně (režie + role Karel IV.), plakát 29. 4. 1939; Oblaka (role Dr. Votava), plakát 23. 9. 1939;
U bílého koníčka (režie + role Profesor Pošepný), plakát 19. 11. 1939; Princezna Pampeliška (režie + role Honza),
plakát 31. 3. 1940; Člověk nemá jen sebe (role Klement), plakát 9. 5. 1940; Soupeři (role J. J. Kolár), plakát 12. 10.
1940; Nic mi neslibuj! (režie + role Felder), plakát 30. 11. 1940; Nezbedný bakalář (role Matěj), plakát 11. 5. 1941.
Divadlo „Čin“ Praha: Princezna Pampeliška (role Princ z Hispánie), program 2. 7. 1945]
[regionalia: T.J. Sokol Toušeň: Lanař Rejtura (role Alois Rejtura), plakát 26. 6. 1936; J. Králík: Toušeň a divadlo, MNV 1983, s.
16; jvk: Dva lázeňští lékaři, Florián, zpravodaj městyse Lázně Toušeň 2017, č. 11-12, s. 14; M. Vodrážka: Doktor
Václavík byl zručný chirurg, Florián, zpravodaj městyse Lázně Toušeň 2017, č. 11-12, s. 14]
Vladimír Vít, Ing., konstruktér televizní techniky
* 28. 10. 1921 v Popovicích, † 3. 10. 2004 v Lázních Toušeni; po maturitě na brandýském
gymnasiu (1940) vystudoval fakultu strojního a elektrotechnického inženýrství ČVUT v Praze.
Jako odborník Tesly Strašnice byl jedním z hlavních konstruktérů prvních čs. televizorů. Jako
autor několika čs. patentů a řady hodnotných zlepšovacích návrhů patřil k zasvěceným
znalcům předních světových systémů televizní techniky a stálým školitelům domácích i
zahraničních specialistů v tomto oboru. Vedle početných studií a článků publikoval o
elektronických systémech přenosu obrazu řadu vlastních knih, z nichž závěrečné čtyři svazky
představují světově unikátní souhrnné dílo o televizní technice (Synchronizace a rozklady
televizních přijímačů 1968, Televizní příjem ve IV. a V. pásmu [s J. Kočím] 1971, Příručka ke
školení televizních mechaniků 1972, Školení televizních mechaniků 1973, Školení o barevné
televizi 1978, Televizní technika [s kolektivem] 1979, Příprava na kvalifikační zkoušky
televizních mechaniků 1981, Základy televizní techniky 1987, Televizní technika (čtyři svazky)
B: Anténní rozvody a signálové obvody televizorů 1993, C: Rozkladové a číslicové obvody
1994, A: Přenosové barevné soustavy 1997). Díky Ing. Vladimíru Vítovi drží Lázně Toušeň
před mnohými i velkými městy primát v instalaci prvního televizoru, prvního barevného
televizoru, v užívání osobních počítačů, dálkového i satelitního příjmu a kabelového rozvodu
televizního signálu.
[miscelanea: D. Hanuš: Tři žďárské dny, Televize 1983, č. 44, s. 3; Ing. Vladimír Vít, Amatérské radio 1986, č. 10, s. 362; Vl.
Vít: Televizní technika, Anténní rozvody a signálové obvody televizorů, AZ Servis Praha 1993, s. 201; Vl. Vít: Znovu
oživuji vzpomínky, in: M. Pulkrábek: Nádraží dějin, OM Praha východ 2014, s. 47-50]
[regionalia: J. Králík: Lázně Toušeň – 100 let nové školy, OÚ Lázně Toušeň 1992, s. 196; Vl. Vít: Nejkrásnější léta, Lázně
Toušeň – 100 let nové školy, OÚ Lázně Toušeň 1992, s. 196-200; Vl. Loyda: Výroční zpráva gymnasia v Brandýse
n/L 1913-1993, 1993, s. 52; Vl. Loyda: Hlas domova, Brandýs n/L - St. Boleslav - Čelákovice 1996, s. 89-90; J. Králík:
Česká republika 28. října 1918, Muzejní listy OM Praha-východ č. 6, 1998, s. 2 + 7; J. Králík: Městys Lázně Toušeň,
ÚM 2009, s. 27; M. Pulkrábek: Nádraží dějin, OM Praha východ 2014, s. 46-50, 119, 124, 128, 135, 158; J. Králík:
Inženýr televizní techniky, Florián, zpravodaj městyse Lázně Toušeň, 2014, č. 9-10, s. 16]